I když to tak nevypadá, konec února a začínají mrazy? Matka příroda se asi dost nevyváděla, tak to chce dohnat. Ale co my? My už chceme jaro. Zvykli jsme si na teplejší zimu, a teď tohle! To už sis přírodo, mohla nechat na příští zimu. I když se to nezdá, sedmikrásky, krokusy, sněženky, stále kvetou a zahrada se začíná zelenat. Posezení venku ale ještě nejde, přece jen se už nechceme nalévat různými čajíčky proti nachlazení. Jedině takový grog by nás mohl ještě zachránit. Slunce už vytáhlo i lidi ven, jsou vidět maminky s kočárky a malými dětmi, i více starších lidí na procházkách, co se báli v zimě vystrčit nos ze dveří.

Včera se jedna paní v čekárně u doktora vyjádřila, co se v životě nadřela a teď jí zbylo jen chodit po doktorech. Ukázala jsem na svoji hůl, a řekla jí, že aspoň si dojde sama tam, kam potřebuje, i když je ode mě dost starší a že je na tom líp než já. Nakonec se i ona pousmála s díky za povzbuzení. Od doktora odcházela, jako by jí bylo dvacet…

Lidi si mají pomáhat i slovem, pokud cítí, že to ten druhý potřebuje. Podpořit potřebuje občas každý, i když si myslí, jak je silný.

Sluníčko se z nebe směje, i když je venku zrovna -14° a pálí na nás ostrými paprsky. Alespoň na čtvrt hodinky bychom mu ale měli nastavit tvář a nasbírat trochu vitamínu D a vyvětrali trochu hlavu. Je mi jen líto malých dětí, které musí ráno jít do školky. Ale zase bude líp :-).