Search

.


3. Jak jsem si psa přivezli

Pro pejska jsme si měli přijet za dva týdny.

Manžel převzal a pečlivě uschoval lístek s číslem telefonu majitelky. Bohužel, až příliš pečlivě. V dohodnutou dobu převzetí štěněte onemocněl. Lístek nenašel, my své číslo majitelce štěňat nedávali. Co teď? Museli jsme týden počkat, pak teprve nasedli do auta a vyrazili. Opět našli domek, zazvonili – a čekali. Nic. Nikdo neotvíral. Syn začal trochu natahovat. Tak byl natěšený na pejska, o celý týden se jeho těšení protáhlo – a v šesti letech je týden radostného očekávání velmi dlouhá doba – a teď to zase padlo? pejska mít nebude?

Už jsme se zklamaně chtěli obrátit k odchodu.

Byla to přece jen naše vina. To my jsme nedali vědět, že si pro štěně přijedeme o týden později. Kluk se nedal. Zuřivě a rozzlobeně se opřel do zvonku – “moment!” – ozval se někde zpoza domu výkřik. Po chvíli dalšího čekání odtud vyšla majitelka, ruce si utírala do zástěry, s přimhouřenýma očima se proti slunci koukala k brance.

“My si jdeme pro to štěně!” zavolal na ni manžel.

Došla až k bráně, prohlédla si nás … a nic. Ve mně zatrnulo. Už štěňátko dala někomu jinému? Pojedeme domů s prázdnou?
“Myslela jsem, že už nepřijedete,” řekla konečně. Manžel se dal do vysvětlování, proč jsme nepřijeli , proč jsme nezavolali…



“Já jdu pro něj,” přerušila mu řeč a otočila se.
Vrátila se tentokrát v mžiku. Šla pomalým krokem, a za ní poskakovalo malé zlaté klubíčko. Už se usmívala, bylo odpuštěno.

Nadšení dětí při zpáteční cestě bylo nezměrné, štěně na tom bylo trochu hůř.

V autě se mu nelíbilo, plakalo, kňučelo, poblinkalo se.
Uklidnilo se až doma. Postavili jsme ho v kuchyni na podlahu. Posadilo se, zvedlo hlavičku a prohlédlo si nás. Pak se zvedlo, popoběhlo – počuralo se.
Bylo nás doma pět.




Jeden komentář u “3. Jak jsem si psa přivezli

  1. Vera napsal:

    Až mě zamrazilo, že už paní pejska prodala. Fuj.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *