Syn bral péči o psa na svůj věk velmi zodpovědně.

V jeho věku šesti let jsem ho nenechávala venčit divoké štěně samostatně, ale chodil za ním na zahradu každou svou volnou chvíli. S úsměvem jsem pak sledovala z okna, jak sedí každý z jedné strany plotu kotce, a povídají si. Totiž – syn povídá, štěně jeho řeč pozorně sleduje, vrtí pahýlem ocásku a sem tam jemně štěkne na znamení, že rozumí.

Ale pejsek se nenudil, i když byl chlapec zaměstnaný jinými klučičími zájmy, např. padáním ze stromu či házením kamení.

Kvůli tomu házení teď mírně odbočím.

Nevím dodnes, jak to ten kluk dělal, ale pokud hodil kamenem, ten zásadně dopadl na něčí hlavu. Házení bylo jeho oblíbenou činností přesto, že právě po špatných zkušenostech ho měl přísně zakázáno. Já mu původně nevěřila, když tvrdil, že nechtěl a házel jiným směrem, dokud jsem tomu jednou nebyla přímým svědkem. Vracela jsem se zrovna z práce, syn mne ještě nezaregistroval a opět trénoval hod. Vybral si kámen, zamířil, a než jsem ho stačila včas výkřikem zarazit, hodil. Samozřejmě se v tom okamžiku za rohem objevil jeho otec – a co čert nechtěl, kluk se zase trefil. Musím ale podotknout, že po téhle své poslední zkušenosti házení kamenů velmi omezil. Nebo se konečně naučil trefovat tam, kam mířil.



Ale zpátky k Aránkovi.

Jak jsem se už zmínila, pejsek se nenudil, i když syn neměl čas. Uměl na lidi zapůsobit, zastavil se s ním téměř každý, kdo zrovna procházel kolem plotu. Zábavné bylo sledovat průchod dětí z mateřské školky. Mám dojem, že učitelky k němu mířily s dětmi cíleně. Často ho také navštěvovala kočka Pavlínka, a když už byl přece jenom někdy sám, vyváděl neplechu. Podhrabával se pod plotem (zbytečně, s touto aktivitou bylo předem počítáno), opaloval se na střeše boudy, větral si peřiny. Opravdu a doslova.

To jsme tak jednou celá rodina po obědě seděli na balónu a trávili.

Pejsek o nás zatím nevěděl. Vystrčil hlavu z boudy, rozhlédl se kolem a zase zalezl dovnitř. Po chvíli se ukázal jeho zadeček se vztyčeným ocáskem, Aránek couval a s něčím se urputně rval. Udiveně jsme jeho snahu pozorovali, i mluvit jsme zapomněli. Nikdo z nás v té chvíli nechápal, co se v boudě děje. Najednou jako by něco povolilo, pes přímo vystřelil zadečkem napřed, v tlamě za sebou táhl deku, kterou měl vystlaný pelíšek. Pohodil ji na slunko, a rozplácl se vedle ní.

“Aran větrá peřiny,” pronesl vážným hlasem manžel. Vybuchli jsme smíchy, a tahle věta se zapsala do kroniky našich rodinných výroků.

Jeden komentář u “8. Aran větrá peřiny”

  1. ladaB napsal:

    Nejen člověk větrá, ale jak vidno, i pejskové rádi čistší vzduch :-). Asi jste mu už dlouho deku nevyklepali. Kočka tohle neumí, ta by si v pelíšku rochnila i rok mezi chlupy….když jsme ji vyčistili domeček, bázlivě pak k němu čichala, než tam vlezla – to byla doba!

Napsat komentář

Mohlo by vás zajímat

Sirup z rakytníku je plný vitamínu C
Magazín o zdraví vám poradí
Rybářská dovolená v Jižních Čechách
Kvalitní víno pro slavnostní příležitost

Zážitkové menu v zámeckém hotelu Chateau St. Havel ****


Vyhlášený šéfkuchař Ondra Slanina zde pro vás vytvoří delikatesní menu, které bude pro vás skvělým zážitkem. Odpočiňte si při svíčkách a v krásném stylovém proštředí s vynikající kuchyní.

Hledal jsem a tak zde vidím





Rubriky

Nové články