Měli jsme kdysi psa boxera.

Jmenoval se Aran a rasu jsme vybírali kvůli dětem.
V charakteristice boxerů je totiž zdůrazněná láska k dětem, hlavně těm z “jejich” smečky. Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti.

Dcera přišla do telecích let. Je to sice spíše výraz používaný pro kluky, ale holt máme přece emancipaci, ne? Začalo se to mimo jiné projevovat jejím pernamentním naštváním, zvýšenou drzostí a vzdorem.

Stáli jsme tak jednou ve skupině – dcera, syn, pes a já – před domem, a já něco po naší milé a hodné holčičce požadovala. Po těch letech si absolutně nepamatuji, co to bylo.

Jen vím, že mne svou drzostí a odsekáváním v řeči vyprovokovala natolik, že výchova nevýchova, schytala jednu výchovnou přes pusinku.
V ten moment jsem od ní odletěla asi metr.
Pejsek na mne skočil, předními tlapkami mne od ní odstrčil – a vzápětí, vědom si svého provinění, si lehl na záda a omluvně mával všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu.

V šoku z leknutí jsem jen vykřikla – “tady štěkám já!” a pak se bouřlivě rozesmála. To mne svým smíchem nakazily děti. Doslova se ohýbaly do kolen, jak je psí zásah rozesmál.
Pes se tvářil tak provinile, že jsem ho pohladila a odpustila mu. Dcera v tom smíchu zapomněla že trucuje, a tak i mne ten dopal na ni přešel.

A náš miláček boxer Aran – ten v chránění dětí pokračoval dál. Matylda