Search

.


Naše kočka Micina

Naše kočička Micina je nezapomenutelná.

Dala nám do života mnoho lásky a legrace.

Už když jsme si ji brali od naší babi, která tvrdila, že je to kocourek. Záhy jsme poznali, že to není pravda a že budeme mít co dělat s koťaty. A ona se opravdu snažila. Zkraje jen tři, čtyři koťata, potom klidně i pět a ještě třeba dvakrát za rok. Měli jsme štěstí, že si koťata vždycky někdo vzal a dokonce jsme je měli na pořadník.

Jedno jsme jí nechávali pokaždé, aby jí nebylo smutno a kotě darovali později, až ve třech měsících. To se mělo vždycky nejlíp, mateřské mléko jen pro sebe a bylo to na něm vidět. Micina ho naučila i chytat myši. My jen z povzdálí přihlíželi, jak chytla myšku a packou ji vyhazovala do výšky, myš utekla, schovala se v jahodách a Micina číhala, znovu chytla a vyhodila. Pak čekala, až to udělá kotě také. Stalo se mockrát, že svůj úlovek položila na práh domu a čekala na pochvalu.

Za dobu 17 let, kterých se dožila, jsme s ní zažili spoustu věcí, kdy třeba její koťata vylezla na strom a tak dlouho mňoukala, až manžel v noci v pyžamu lezl po žebříku, aby je sundal.

Stalo se mnohokrát, že koťata odnosila na střechu a ty potom na nás vykukovaly z okapu. Jednou, když jsme ji měli doma, protože jinak byla stále venku ve svém domečku, tak nám vlétl otevřeným oknem vrabec.

Měli jste vidět, jak jinak velice hodná, klidná a milá kočka se dokáže změnit v šelmu. Obrovským skokem se snažila ptáka chytit, visela na zácloně, shodila květináč a hlína se rozsypala všude kolem.
Vrabčákovi se podařilo oknem opět uletět a Micina se stala opět milou a hodnou kočičkou.

Do kočičího nebe odešla v klidu ve spánku, kde v domečku večer usnula a ráno jsme ji tam našli.
Měli jsme spoustu koček a koťat, ale žádná nebyla tak výjimečná. Proto taky na ni pochopitelně nejvíc vzpomínáme.




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *