Odkazy

Internet na doma

Svatba v kostele

Sirup z rakytníku

Pobyty na zámku

Magazín o zdraví

Kvalitní víno

Pobyty v ČR s rodinou

Rybářské revíry v ČR

Adrenalin a zážitek pro dva

Babiččina cukrárna v Rajhradě

Autoškola Grošek ve Vyškově

Svatební obřad na zámku

Myartego - eshop s vlasovou kosmetikou

Pobyty na koních





Domov a bydlení

 

Bylo krásné ráno. Nad královským zámkem na modré obloze zářilo sluníčko, v zámeckém parku voněly květiny a na stromech zpívali ptáci.

Princezna Rozálka vyběhla na nádvoří a radostí se zatočila do kolečka.
„Dnes se tatínek vrací domů z cest,“ zavolala na ptáčka, který seděl na nejbližší větvičce vysokého stromu. „Moc se na něho těším, už tak dlouho nebyl doma!“
Znovu se radostně zatočila do kolečka a pak na ptáčka zavolala ještě jednou.
„Zítra bude na zámku ples, a já budu mít nové, ty nejkrásnější šaty! A tatínek mi přiveze taky nové korálky! Slíbil mi to, když odjížděl!“

Ptáček poslouchal, co na něho princezna volá. Potom zaklonil hlavičku a začal zpívat tu nejveselejší písničku, kterou uměl. Rozálka se dala do tance. Tak moc se na dnešek těšila. Moc se jí po tatínkovi králi stýskalo.
„Tralala, tralala,“ zpívala si spolu s ptáčkem. Pak se najednou rozběhla do zámecké zahrady. V jednom místě byla vysoká zeď okolo zahrady pobouraná. Několik kamenů se vysypalo a utvořily schůdky, po kterých se dalo vylézt až nahoru. Rozálka po nich šplhala a poskakovala, až se dostala na samý vrchol. Tam se postavila a s rukou nad očima se začala rozhlížet. Jede už tatínek král a jeho družina? Uvidí je?
Ale nikde nic. Už už se chtěla zklamaně otočit a slézt dolů. Když v tom …….
Na obzoru se objevil malý obláček prachu. Rozálka se na něj zahleděla. Co to je? To si jen hraje vítr?
Kdepak! Obláček nemizel, naopak, zvětšil se a princezna spatřila i červenou korouhev.
„Tatínek, tatínek už jede,“ vykřikla radostí a zatleskala.
Opravdu, je to královská družina. Koně dupou po prašné cestě, jezdci obklopují královský kočár. Ale král v něm není. Uhání v čele družiny na černém koni!



Rozálka rychle seběhla se zdi dolů, na druhou stranu, do polí. Půjde tatínkovi naproti! Počká na něj u řeky, u starého dřevěného mostu.
Nebylo to daleko. Za chvilku již netrpělivě podupávala u velkého keře planých růží, který rostl těsně vedle mostu .
Po nedávných deštích byla řeka plná kalné vody. Její tok hučel a prudce se dral kupředu. Narážel do dřevěných trámů, až to dunělo.
„Rozálko,“ zavolal na ni tichý hlásek. Ale rozbouřená řeka hučela a Rozálka neslyšela.
„Rozálko!“ opakoval hlásek.
Rozálka stále nic, napjatě hleděla před sebe a vyhlížela tatínka krále. Až najednou sebou trhla. To se za malým hájkem na druhé straně objevili jezdci, i koně táhnoucí královský kočár. A současně princezna ucítila, jak ji někdo tahá za rukáv šatů. Pohlédla, co to je, co ji to brání rozběhnout se vpřed?
„Ach, Růženko,“ vydechla trochu zahanbeně, když viděla, kdo ji to zdržuje. Za rukáv ji držela Růženka, víla růžového keře.
„Já na tebe zapomněla, nezlob se. Ale tatínek se dnes vrací domů, podívej, už jedou!“ a ukázala přímo před sebe.
„Rozálko, utíkej, zdrž je!“ vykřikla víla. Jenže víly mají tichý hlásek, princezna jí nerozuměla. Natočila se k Růžence a sklonila trochu hlavu, zahanbená, že zapomněla na vílu kamarádku.
„Utíkej, Rozálko, utíkej, ať král nevjede na most! Řeka ho podemlela, neudrží kočár a jezdce. Zhroutí se!“
Rozálka chvilku koukala, než pochopila, co jí to víla povídá. Pak se otočila a chtěla se rozběhnout kupředu, varovat tatínka krále
Ale už bylo pozdě. První jezdci v čele s králem se už vřítili na most. Koně cítili blízkost domova, zapomněli na únavu a ještě zrychlili klus. Přehnali se kolem víly a princezny. Jako poslední na most vjel kočár s vozkou na kozlíku.
Most sténal a vrzal. Už to vypadalo, že kočár stihne přejet, koně již seběhli na cestu, když v tom se most zatřásl, znovu zavrzal, a s rachotem se zhroutil. Kočí taktak stihl seskočit na cestu. Poslední jezdec z družiny se tryskem vrátil a mečem přesekal koním opratě. Koně se s řehtáním vyhrabali na pevnou zem, ale kočár vzala voda. Velký trám mostního pilíře rozrazil jeho dvířka, a ven se začaly hrnout nějaké balíčky.
„To jsou dárky!“ pochopila Rozálka, „voda bere dárky, co nám tatínek vezl z cest!“
S vykulenýma očima sledovala, jak po vodě plynou krásné šaty, hračky, čokolády. A taky dřevěná zdobená krabička. Náraz jedné vlny ji popohnal ke břehu.
„To je přece šperkovnice,“ věděla princezna, „v ní jsou všechny korálky a prstýnky, co mi tatínek slíbil!“ Rychle popadla suchou větev ležící v trávě. Aspoň ty korálky kdyby se jí podařilo zachránit! Přitáhne si je k sobě tou větví!
„Pomoc, Rozálko, pomoc!“
V hukotu rozbouřené řeky princeznu volal slabý hlásek. Ach, to ne!
Víla Růženka uklouzla a padla přímo do řeky. Z posledních sil se držela kořene růžového keře u břehu, aby ji nestrhl proud.
Pomoz, Rozálko, pomoz!
Rozálka se zarazila. Když větví přitáhne krabičku, strhne zatím proud vílu. Když podá větev Růžence, šperkovnice uplave. Všechny ty prstýnky, náramky, korálky….
Rozálka neváhala. Přiběhla ke břehu co nejblíže a naklonila větev k hladině.
———-
Druhý den byl na zámku ples. Sešlo se spousta hostů, přijel i král s královnou ze sousedního království.
Rozálka se v zrcadle prohlížela, jak jí to sluší a trochu si povzdechla. Šaty jsou nové, růžové a mají širokou sukni. Při tanci se bude krásně točit do kola.
I růžové střevíčky jsou nové. Něco ale přece jen chybí.
Rozálka pohodila hlavou. No a co, tak nemá žádný náhrdelník. A v uších má okoukané náušnice.
Vyskočila od zrcadla, postavila se k otevřenému oknu a zadívala se do koruny stromu na nádvoří. Už zase tam sedí ptáček a zpívá z plna hrdla svou písničku. Ale není sám! Vedle ptáčka na větvi sedí víla Růženka a směje se. V ruce drží větvičku, ulomenou z růžového keře. Větvička má zelené lístky a tři růžová poupátka. Náhle víla větvičkou třikrát mávla směrem k princezně. Rozálka se až trochu lekla a ještě ji k tomu něco zastudilo. Co to Růženka provádí?
„Podívej se na sebe do zrcadla,“ zvolala víla. „To máš jako poděkování, že jsi mne včera zachránila!“
Poděkování? Co tím myslí? Přece by Rozálka nenechala kamarádku napospas rozbouřené vodě!
Princezna se znovu rozběhla k zrcadlu. V lesklé ploše viděla, že je celá pokropená kapkami rosy. Měla ji ve vlasech, na krku, po celých šatech.
Kapky jiskřily a Rozálka se zasmála. Nechápala, proč ji víla pokropila, a zvesela zatřepala hlavou. Vlasy se jí rozlétly a kapky z nich padaly na desku stolečku. Ozvalo se tiché cink, cink.
Rozálka se překvapeně zarazila. Copak voda cinká? Ale vždyť to není voda! Všechny ty kapičky se jí před očima mění na perly. Najednou tam leží náušnice, náramek, náhrdelník. Když se zahlédla v zrcadle, úžasem vykulila oči. Zbytek kapek ve vlasech se přeměnil v krásnou čelenku, i šaty měla najednou pošité růžovými perlami.
Ten večer byla princezna Rozálka na plese nejkrásnější.

Jeden komentář u “O princezně Rozálce”

  1. ladaB napsal:

    Nejen o Rozálce, ale i jiných “princeznách” jsem si přečetla u Matyldy, která píše krásně, až se někdy tají dech.

Napsat komentář

 





Zážitkové menu


Vyhlášený šéfkuchař Ondra Slanina zde pro vás vytvoří delikatesní menu, které bude pro vás skvělým zážitkem.





Rubriky